Jest sychravý, studený den v půli ledna 1987, takový, jaký má v lednu být. Venku dosti sněží, mrzne a fičí vítr. Po velmi pěkném létě a ještě lepším a teplém pohodlném podzimu chytila po Novém roce pořádná zima. Sedám, bych napsal něco o dávné i nedávné minulosti rodné dědiny pro nynější i budoucí pokolení, co se mně podařilo za dosti dlouhou dobu kde vynalézt a zaznamenat.
Tak těmito slovy začíná první z několika “samizdatových”, na stroji psaných knih od pana Josefa Zachy (* 22.7. 1909) z Radošova, které se mi dostaly dnes do ruky. Když jsem si přečetl pár stran, správně řečeno již první dvě knihy, neodolal jsem, abych se s vámi o tuto informaci nepodělil. Obdivuji člověka, který ve svých 78 letech, po těžké práci v zemědělství, usedl ke stolu a napsal o dějinách své rodné obce (začíná keltskými Bóji a končí v letech 80. min. století) a o tom, jak běžel jeho život. I když jde o pohled subjektivní, je právě v něm přitažlivé to, že líčí podrobnosti, které se v jiných knihách nenajdou. Konec konců i rychtář Vavák, blahé paměti, to nedělal jinak! Po letech jsou takové vzpomínky k nezaplacení. Knihy, jak jsem vyrozuměl, existují jen ve strojopise, nicméně autor na vpisku na straně 132 uvádí, že “Druhopis této knížky (“Kolem Radošova”) jest uložen v okr. archivu v Třebíči - Zámku”. Jednu celou kapitolu z knihy Josefa Zachy si můžete přečíst zde.
Ano, Radošov. Tato obec byla pochopitelně v nedaleké Kamenici vždy často vzpomínána. Ať v souvislosti s různými tetičkami a strýci (které jsme jako děti často ani neznali, protože to byly tetičky a pratetičky našich rodičů) a často i v souvislosti s tím, že tam bylo hodně “blom”, tedy hodně kvalitního ovoce. A také se vždy říkalo, že tam mají JZD, kde se dobře hospodaří. A z Kamenice tam odešel pan řídící Karban, který mě učil v první třídě obecné školy, a kterého jsme se trochu báli, protože Laďa Karbanů, jeho syn, chodil se mnou do třídy, a otec se nerozpakoval ho občas trestat (asi pro výstrahu nám ostatním) rákoskou. Co o něm (aspoň ve zkratce) píše p. Zacha:
“Stanislav Karban, rodák z Panské Lhoty, byl řídícím na škole v Kamenici. Po r. 1948 byl z polit. důvodů sesazen a opět učit mohl až po r. 1955. Přihlásil se na okr. Třebíč a byl dosazen do Radošova. Byl však učitel v pravém slova smyslu jaká má být a jakého vesnice potřebuje. Nejen, že mimo školu cvičil s mládeží zpěv, divadla a besídky, on i ošetřoval lidem rány, opravoval elektrospotřebiče atd. Při zasedání MNV se čekalo, co řekne pan řídící. Jeho slovo v obci platilo, do pozadí byl odsouván vliv KSČ jak na obec, tak i na všechny lidi. A to se mu nakonec stalo opět osudným, protože navíc byl věřícím křesťanem. STB u něj udělala prohlídku, a našla u něj knížku (Národní slavnosti a zvyky) s razítkem školy ze Střížova, kde dříve učil. A navíc u něj byl nalezen psací stroj, který ač již byl vyhozený na šrot v Opravně kanc. strojů, kde v době své nucené učitelské výuky pracoval, si opravil a pro sebe používal. Jeho hlavní vina však byla, že ho občané měli rádi a přáli si jeho propuštění. Byl odsouzen do delšího vězení, a poté již neučil. Pracoval za mizernou odměnu v nábytkářské továrně v Třebíči.”
No a nyní ještě zpět k panu Josefu Zachovi. Ten byl občas staršími vzpomínán jako znamenitý “celfotr” (=poutní manažer), který před lety vodil procesí na poutě po širém okolí. Takový celfotr nejen že předzpívával během poutní výpravy sloky písní, ten i dohlížel a organizoval celou výpravu tak, aby včas dorazila na místo, aby bylo kde se vyspat, a aby se všichni v pořádku vrátili domů (náš otec vzpomínal, jak při pouti na Zelenou Horu u Žďáru, což je bratru 35 km, si obouvali boty až u Budče, a přespávali znavení na slámě v Táferně u žďárského zámku). Tudíž ten dnešní titul “manažer” by takovému celfotrovi opravdu pasoval.
Nakonec ještě přikládám pár obrázků:
